Mary v Bulharském autobusu

Projížděli jsme Maďarskem a za necelou hodinku nás čekala přestávka v Budapešti. Míjeli jsme vlnící se pole v barvách hnědé, béžové, zelené a večerní slunce se začínalo pomalu kolébat ke spánku. Zatímco jsem sledovala tu úchvatnou podívanou z okna, Edith vedle mě dopisovala svůj článek o dobrovolnictví v Rusku a naši bulharští spolucestující si krátili čas sledováním seriálu Komisař Rex s … pardon… příšerným bulharským dabingem.:D Když jsem se pak otočila, musela jsem se pousmát. Zpozorovala jsem totiž paní s červenými vlasy a zlatými náušnicemi držící v ruce sáček s brambůrky, jak napínavě sleduje televizní obrazovku z dob komunismu, aniž by si chuděrka uvědomila, že poslední brambůrek, který si dala do pusy, byl tak před půl hodinou.:D Pousmála jsem se, zavřela oči a nasávala tu jedinečnou atmosféru, kterou mám tak ráda, atmosféru cestování.

vlnící se pole Maďarska

Po krátké svačinové pauze v Budapešti, kde jsme s Edith popíjely kafe a vykládaly o životě ve Východní Evropě, se autobus opět rozjel a Bulharsko se začínalo pomalu přibližovat. Srbskem jsme projížděli již za tmy a tak jsem zkusila zamhouřit oči. Vzbudilo mě až hlasité zvolání řidiče, že si máme vystoupit s našimi pasy. Bylo kolem 03:00 a my stáli na Srbsko-bulharských hranicích. Všichni jsme vylezli a nasoukali se rozespalí do celní budovy ke kontrole pasů. Jeden za druhým jsme přicházeli k celníkovi, který si zapsal naše číslo do počítače, pak vážně pohlédl do obličeje a po krátkém úsudku propustil se slovy „next.“ Bulhaři procházeli jak na běžícím páse, ovšem na mě i Edith si celník ponechal více času.

Když jsme si pak nastoupili, navzdory ranním hodinám zavládl v autobusu ruch. Bulhaři jakoby ožili. Začali se balit, snídat a klábosit. Otočila jsem se na Edith a povídám: „Co to do nich vjelo? Vždyť pojedeme ještě dvě hodiny a jsou 3 ráno.“ A Edith na to: „Mary, jsou doma.“  Následovalo pochopení a úsměv. Když pak řidič přidal na volume rádia, smály jsme se už naplno. „Panenko skákavá, co to je za hudbu?“  „No panenka skákavá.“ :D Něco takového jsem v životě neslyšela. Nemohla jsem si pomoct. Smála jsem se já, Edith a po chvilce i cestující vedle nás.

A tehdy za zvuku bulharských lidovek a bujarého smíchu jsme vjeli do mlhavé Sofie. Bylo pět hodin ráno a venku pršelo. Věděla jsem, že se můj čas s Edith blíží ke svému konci. Že ona bude pokračovat pravděpodobně někde do Turecka a já se setkám se svou kamarádkou Alex z Islandu, kvůli které jsem se na tuto cestu vlastně vydala. Přijela jsem si odpočinout od školních povinností, zavzpomínat na islandské časy a poznat novou zemi, Bulharsko.

Seděla jsem v autobuse se svým červeným kufříčkem a ani jeden z nás netušil, že za malou chvíli, až se rozední, zažijeme náš doposud největší kulturní šok. Ale o tom, až příště…;-)