Ten pravý kulturní šok

24. 7. 2015 19:43

Je 6:30 ráno. Venku leje jako z konve. Sedím opřená na kovové sedačce na mezinárodním autobusáku v Sofii a pozoruji Edith, jak pomalu mizí v bulharské mlze, až se nakonec ztratí z dohledu úplně. Dívám se na další cestovatelku, jak odchází dobít svět ...Narazíme ještě někdy na sebe?

Usrkávám ranní kafe a rozhlížím se kolem sebe. Cikán vedle cikána. Černé bundy. Modré džíny. Pohledy se upírají na cizinku s kloboukem. Cítím se zvláštně. V Irsku, Rakousku, na Islandu na mě nikdo takhle nehleděl. Tam bylo lidem jedno, co má kdo na sobě. Nikdo se o mě nezajímal a tahle anonymita v cizím mi vyhovovala. Byla jsem to já, cestovatelka, kdo pozoroval. Teď? Sklápím oči dolů, protože mi upřené pohledy druhých začínají mírně vadit. „Měla jsem si ten klobouk a pestré barvy nechat ve skříni,“ mluvím si pro sebe v duchu, když tu najednou uslyším: „Mary! Maryyyy!“

„Ten hlas přece znám.“ Zvedám hlavu a už ji poznávám. Mezi těmi snědými tvářemi se dere malinká postava mojí kamarádky Alex. „Aleeeeeex!“ ožiji a je mi najednou fuk, jestli se na mě někdo dívá nebo ne. :D Běžíme naproti sobě. Následuje první objetí, div jsme nespadly na zem. Po necelém roce, kdy jsme se spolu loučily na Islandu, se opět setkáváme. Prožíváme velkou radost.

Jdu si vyměnit Eura za Levy, když v tom nadšení zapomínám lístek. (Na druhý den, až už ležím u Černého moře, zjistím, že mě banda zaúčtovala za převod 10 euro místo standartních 5 Euro. Banda jedna! Klobouk jeden vymóděný! Mary jedna zapomnětlivá!) Na druhou stranu si uvědomuji, že u mě je to už zvykem, že se ze začátku něco vymastí. Při cestě do Francie, než jsem s kamarády opustila republiku, zdevastovala jsem pneumatiku. :D Byl to zážitek hledat brzo ráno v Praze otevřený autoservis. :D První věc, kterou jsem dělala třebas na Islandu, bylo vyplnění stížnosti za roztrhaný kufr. Takže proč se teď rozčiluju?! :D

Chybějící pneumatika:D

U Černého moře :-)

O hodinu později nastupujeme s Alex do pronajatého auta.

„Mary, chci Tě upozornit, že jsem v tomto městě v životě neřídila. Moji rodiče nemají tušení, že jedeme k Černému moři autem. Řekla jsem, že pojedeme busem, jinak by mě za Tebou vůbec nepustili. Neradi vidí, když jsem za volantem.“

„V pohodě, Alex. Ty se budeš soustředit na cestu a já budu navigovat z mobilní navigace a snad z té Sofie vyjedem.“ :D

Trvalo to půl hodiny. Asi třikrát jsme se sekly o nějakou zatáčku, ale nakonec jsme to zvládly. Pak už jsme pokračovaly autem po jediné dálnici směrem na východ, až k Černému moři do Nessebaru, kde jsme strávily dva dny a poté jely zpět do Sofie vrátit auto. Při zpáteční cestě jsme zase zápasily s nedostatkem benzínu. :D Ono by to nebyl až takový problém, kdyby měli v Bulharsku víc čerpacích stanic. :D Ten pocit, když jedete 20. kilometrem na rezervu není moc příjemný. :D

Během toho týdne jsem navštívila města Nessebar, Plovdiv, Sofii, Veliko Tarnovo (bývalé hlavní město Bulharska) a Leaskovec, z kama pochází Alex…

Nessebar

Veliko Tarnovo

Leaskovec

Ochutnala všelijaké místní speciality…

Ryba caca :-) Fritované sardinky...

Vzpomínala na Islandské časy…

Prohlížení fotek z Islandu...

Ale také… VSTŘEBÁVALA KULTURNÍ ŠOK!

„Co se to se mnou děje?“ říkala jsem si. Co se stalo, že čím déle v Bulharsku jsem, tím více se těším domů? Já a těšit se po pár dnech do Česka, sotva jsem přejela hranice? „Jaká blbost,“ namlouvala jsem si. :D Po pár dnech jsem si ale musela přiznat, že tomu tak opravdu je. Těšila jsem se domů. A moc.

Kulturním šokem, jak jsem se dočetla na internetu, rozumíme souhrn pocitů ze života v cizím prostředí- pocitů nových, nečekaných, často nepříjemných. A přesně to jsem prožívala. V Irsku, Rakousku, na Islandu…to byly pocity příjemné, překvapující a pravda, občas zabrnkaly české mentalitě na nervy, ale vždycky jsem to nějak vstřebala a dokázala jsem se poměrně rychle přizpůsobit. Teď jsem jen hleděla s otevřenou pusou a prožívala svůj první kulturní šok jako takový…Jak tu ti lidé žijí?

Šeď, rozbořené baráky bez pořádných střech, oken, natož aby měly fasádu. Elektrické dráty visící volně bez nějaké vnější ochrany. Hrbolaté cesty plné děr, které musel řidič autobusu na hlavní křižovatce objíždět. Ptám se: „Jak dlouho tu ta díra v zemi je?“ „Asi přes dva roky,“ zní odpověď bez jakékoliv známky údivu. Jednou mi zase jedna kamarádka od Alex, Gréta, hrdě ukazovala svou základní školu, kterou kdysi navštěvovala. „Dívej, Mary, tady po chodbách jsme hrály honičky, a tu jsme se s holkama utíkaly schovávat se na záchod a tohle je moje třída.“ Dívala jsem se okolo a moje první myšlenky byla: „Tu školu by u nás už dávno zavřeli.“ A s jakou radostí mi ji Gréta ukazovala…

Autobusová zastávka

Chodba základní školy

školní koupelna

Místní elektrokomunikace

Hlavní město Sofie má krásné centrum. Připadáte si jako v nějaké evropské metropoli. Sotva však přejdete do postranních uliček do ostatních částí, vidíte vyzáblé vyhladovělé psy bez domova a máte strach vůbec přejít ulici, aby vás nepokousali. Vedle potulujících se psů narážíte na plno žebráků, dětí počínaje, jak natahují svůj kelímek a prosí o almužnu. Místo foťáku vytahuju peníz a pokračuju smutně dál.

Centrum Sofie

Asi největší zážitek jsem zažila na nádraží v Sofii, když jsme s Alex čekaly na bus do Veliko Tarnovo. Bylo už pozdě večer. Unavené, po celodenní túře hlavním městem sedíme uvnitř budovy a vykládáme si v angličtině. Naproti mně leží přes dvě sedačky pán ve špinavém oblečení a vedle něho stará smutná paní s papíry v ruce. Najednou přichází noční hlídač nádraží a drze se začne té staré paní na něco vyptávat. Nerozumím ani slovo. Chlap řve, paní pokorně vysvětluje a já začínám být nesvá. Nakonec se ten hlídač zvedne a nasraně odejde. Kouknu se soucitně na paní, která zpozoruje můj tázavý obličej a začne mluvit. „Bože, vždyť já ji nerozumím ani slovo. Co mám dělat?“ říkám si v duchu. Otáčím se na Alex a ptám se, co se děje. Překládá mi, že byla dnes se svým synem (ležícím pánem) v nemocnici na operaci a zítra mají přijít znovu na kontrolu. Protože však nemají peníze na ubytování v nemocnici ani na cestu domů, musí někde přečkat noc. To se ale strážníkovi samozřejmě nelíbí. Ale kde mají jít, když venku je nebezpečno a zima? Zatímco mi to Alex překládá, paní se po mě natahuje a ukazuje papíry z nemocnice, že tomu tak opravdu je a nelže.

Je mi hrozně. Opřu se do sedačky a zadívám se do své napůl otevřené tašky. Vidím mapy, pohledy, mobil, balíček kapesníků, růženec, petku s čistou vodou, zabalený dárek pro mé babičky v Česku, svačinu, fotoaparát s fotkami z pláže u Černého moře…Vidím mladou holku, která má všechno. Holku, která má střechu nad hlavou, jídlo na každý den. Dívám se do tašky a vidím svou zemi, ve které se nemusím bát, zemi ve které můžu studovat, co chci, dokonce bez školného. Zemi, která mi umožňuje vyjet za prací a vydělat si na svůj koníček, cestování. Vidím holku, která se v zemích s vysokou životní úrovní nechala trošičku „rozmazlit“ a teď je jí při pohledu na realitu v jiné zemi nějak těžko…

Projíždím očima, až se můj pohled zaboří na peněženku s islandskými úsporami a najednou vidím to malé desetileté děvčátko před televizí a vzpomínky z dětství se začínají vynořovat…

Jakoby se to odehrálo včera. Všichni už byli pryč, jen já tam pořád seděla jak přikovaná a hleděla na běžící seznam bílých jmen na černé obrazovce poslouchajíc závěrečnou hudbu. Právě jsem se dodívala na film Gorily v mlze a byla uchvácena ženou, která odjela do Ugandy zachraňovat zvířata. Tehdy na domácím gauči v České republice to přišlo. V tom momentu jsem věděla, že až budu velká, odjedu někam daleko, do exotických krajů a budu pomáhat lidem.

Z filmu Gorily v mlze

***

Beru peněženku, vytahuji bankovku a vstávám. Stará paní klopí zrak a dává hlavu dolů. Jdu jí naproti a místo, aby ruce natáhla, složí je do klína. Jdu blíž a cítím, jak se začínám třepat po celém těle. Beru její ruku, na sílu otevírám její uzavřenou dlaň a vkládám peníze. Potom ještě chvilku držím její ruku a krátce, až paní zvedne opatrně hlavu, se na sebe usmějeme. Někdy stačí říct víc, než nic…

Rozloučily jsme se vřelým pohledem, vzala jsem tašku, kufr a vydala se vyhlížet autobus ven do tmy. Mezitím mi Alex podává bankovku a říká: „Mary to je za mě. Vezmi si to. Taky jsem té paní chtěla něco přispět,“ a pokračuje. „Tady nedokážu žít. Ta chudoba a utrpení je všude. Už mi rozumíš. Víš, takových lidí jako byla ta paní, tady potkáš za den deset, dvacet… .“

Mlčela jsem. Byla jsem v šoku.

V šoku, jak nám Bůh někdy dokáže otevřít oči.

Zobrazeno 3232×

Komentáře

Jasminecka

Je zvláštní, jakou nejistotou nás dovede naplnit krok k tomu, abychom udělali něco dobrého... Spousta lidí by si raději našla dobrý důvod, proč té paní radši nic nedat... Díky, že píšeš!

Ivka-Iva-el

Díky za článek. Také si v poslední době často uvědomuji, jak moc se mám dobře a za co všechno mám být vděčná. Člověk má často tendenci vidět jen to, co nemá. Jak se mají druzí lépe. A mnoho věcí bereme za samozřejmost. Ale je dobré si uvědomit Boží požehnání a dát něco ze svého nadbytku těm, kteří to potřebují.

Zobrazit 7 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio