Lidstvo na cestě

Když jsme se vydali na cestu, byl červenec 2015 a venku ještě tma. Po sbalení našich stanů jsme naskákali do devítimístného tranzitu a nemysleli na nic jiného než na spánek. „Byla to tak krátká noc,“ povzdechla si kamarádka. „Nic si z toho nedělej, teď se budeš moci prospat v autě.“ A taky že jo. Sotva jsme ujeli pár kilometrů, všichni usnuli kromě dvou osob. Mě a řidiče. Nevím proč, ale když jsem na cestách, zejména v pohybujícím se dopravním prostředku, nedokážu usnout. Jediné, co dělám je, že hledím z okna a pozoruji neznámý svět kolem sebe…

Projížděli jsme nádhernou zemí. Její krása mě natolik uchvátila, že jsem později musela dokonce přehodnotit žebříček mého cestovatelského the top. Bylo parné léto a spolu s dalšími kamarády jsem byla na Tour de Balkán. Teď jsme zrovna projížděli Bosnou a Hercegovinou.

Krása Bosny a Hercegoviny

Naše banda na poslední zastávce v Budapešti

Míjíme majestátní hory, vesnice, městečka, malebná pole, užívám si ten pohled…a v tom je vidím. Otec táhne za jednu ruku vozík s nákladem a za druhou drží svou, řekla bych, sedmiletou dceru. Podle obličejů poznávám „jiný kraj“. Když se zadívám pořádně, zrak mi spočine na linii deseti stanů na parkovišti. Pak už je mi to jasné úplně. Jsou to uprchlíci.

***

Byl říjen 2015 a byla jsem se svými spolužáky na cestě do Anglie. Blížili jsme se do Calais, které je přístavním městem u kanálu La Manche. Na hranicích těch stanů bylo už rozmístěných podstatně více. Opět bylo brzké ráno a já hleděla do probouzejícího se rána s pohledem na uprchlíky.

Spící uprchlík na trajektu do Anglie

***

V prosinci 2015 jsem nikde nebyla. Bylo jen krásné obyčejné ráno a chystala jsem se navštívit svoji babičku. Nenapadlo by mě, že je dnes uvidím znovu. Nastoupila jsem do vlaku, když mě najednou pozdravila žena „Dobrý den“ s cizím přízvukem. Nikdy se mi nestalo, že bych přišla do vlaku a někdo starší než já mě pozdravil jako první. Odpověděla jsem tedy krátce s údivem, ještě dřív než mi došlo, s kým jsem to vlastně promluvila. Když jsem si pak sedla, poznala jsem onen „jiný kraj“ a začala pozorovat. Syrská maminka dala malé dceři Bebe sušenku načež ji dívenka nestrávila a při prvním cuknutí vlaku vyblinkala na podlahu. A tak se maminka zvedla a vlhčenými ubrousky začala vše utírat. Nikdo nepromluvil ani slovo. V celém vlaku se rozhostilo ticho. My jsme pozorovali je, oni pozorovali nás…nikdo nevěděl co čekat, co říct…

***

Ani já nevím, co čekat, co říct. Vítejte či běžte zpátky? Odpověď hledám již pár měsíců…

Vím jen jedno. Všichni jsme na cestě. Čím více cestuji a žiji, tím více si to uvědomuji. V podstatě jedno, jestli jsem Češka, Syřanka žijící ve své rodné zemi nebo v cizině.

Na tomto světě a pro tento svět jsem především Křesťan, kterého ho „Doma“ teprve čeká. ;-)

PS: Odpověď, jak se jako Křesťan postavit k uprchlické krizi hledám.