Ledová sprcha

K mým domácím povinnostem, když už je víkend a nejsem zrovna někde na Aljašce, patří žehlení. :D Ne. Vlastně to říkám špatně. Není to moje povinnost, je to spíš přání mojí maminky, abych občas vyžehlila. Nenutí mě totiž do toho. Někdy se mi chce, někdy ne. Pokaždé tu žehličku ale drápnu do ruky. A tak zatímco mi trička projíždějí pod rukama, pouštím si k tomu televizi CNN nebo BBC News a piluju listening. Myšlenky jsou rázem někde jinde a práce odsýpá raz dva…

Odjakživa mám ráda téma mezinárodních vztahů. Nikdy jsem to sice nestudovala a v zahraniční politice se taky moc nevyznám, nicméně ty články čtu pořád a reportáže z Blízkého východu či Afriky vyloženě hltám. Asi všechno co se točí kolem zahraničí, mi je blízké…Líbí se mi ta rozmanitost kultur, zvyků a náboženství. Ráda sleduju počátek, vývoj, zápletky a taky samozřejmě vrchol problému každého státu a pozdější dopad na obyvatelstvo. No, a když si někdy teda tu CNN zapnu, připadá mi, jakoby se to nějak začalo kupit…nabalovat víc a víc. Žádná novinka. Prostě, ať se podíváte dnes kamkoliv, je tu problém. Ebola, ISIS, Izraelsko-Palestinský konflikt, střílení na školách v USA, krize na Ukrajině, atd. atd. atd.

Nechci tu rozebírat politické vztahy ani mé nadšení pro novinařinu. Spíše bych se s Vámi chtěla podělit o jeden, dva momenty, kdy se ty celosvětové problémy dotkly mě samotné a jaké jsem si z toho vzala ponaučení…

Seděla jsem jednou večer na recepci na Islandu a čekala na posledního hosta. Měl to být Rus. Ten den jsem odpoledne zrovna při úklidu pokojů sledovala krizi na Ukrajině a nechápala chování Ruska. Prostě mi bylo něco servírováno z médií a já tomu věřila. To přece chtějí média po každém -věřit jim, ne?:D. Pak dojel ten muž. Vypadal no jako Rus. Tmavé rysy, husté obočí, tichý, vážný, chabá angličtina, ale choval se slušně. Já se taky chovala dle hotelového kodexu slušně s úsměvem. Uvnitř mi ale hej nebylo. Byla jsem taková mrská, nevrlá, soudná ve špatném slova smyslu…Vybavila se mi zrovna jedna reportáž z Ukrajiny a měla chuť se pána zeptat: „Co to tam provádíte?“

Jiná scéna o půl roku později. Jsem právě v katedrále u svatého Jezulátka v Praze. Francouzský kněz při pozdravení pokoje odchází od oltáře a jde si potřepat s každým přítomným ruku. Nekecám, on fakt obešel všechny. Pozdravení pokoje trvalo asi 10 minut, než se začalo zpívat Beránku Boží. Na tohle nikdy nezapomenu. Udělalo to na mě ohromný dojem a moc mě to potěšilo. Něco podobného jsem zažila jen v Rakousku, kde pozdravení pokoje taky trvalo 10 minut, kdy otec obcházel každého farníka…ale tady v Česku? J

…otec se blížil už k naší lavici a já se usmívala už z dálky. Když došel ke mně, zeptal se:

„Where are you from?“

„This is my country. Jsem Češka.“

A on řekl mě a celé naší rodině česky:

„Dneska ráno na mše měli Rusy prosit pro mír. Děkovat Bohu,“ a šel dál.

Jako by mě právě někdo polil kýblem studené vody...

„Vidíš to, Marie? Co kdyby ses místo soudu, lamentování a svých nálad nad problémy, kterým stejnak nerozumíš, raději modlila a chovala se k lidem stejně bez rozdílu, myslím křesťansky s Láskou a ne jak ti to nařizuje hotelový kodex, hm?! ...aneb ať už tomu rozumíš nebo ne, nešaškuj, ale žij evangelium! Nesuď, která strana je ta správná. Nevěř všemu, co ti navykládá kdejaký novinář či televize…Marie, Marie…wake up! Jsi možná Češka, ale hlavně... máš být křesťanka.“