Tak jako Bůh poslal mne, tak já posílám Tebe

Byla to jedna z nejzajímavějších společných modliteb, kterou jsem kdy zažila. V klášteře ve Francii jsem se jednou modlila Otčenáš spolu s Francouzem, Holanďankou, Brazilcem…každý ve svém rodném jazyku. Nádherný okamžik! Teď to bylo na Islandu s Mormony okolo. Taky nádhera! V duchu mi probleskla myšlenka…Kéž bych takto vnímala každou modlitbu! Kéž by každá modlitba byla pro mě vzácná, nevšední, nádherná…někdy je to ale těžké. Kdysi jsem slyšela v jedné promluvě…“než vlažná modlitba, to radši žádná.“ A tak mám někdy období, dva tři dny, kdy Bohu neřeknu jediné slovo. A pak? Když už se ten hříšník ve mně zase obrací do Pánovy náruče, cítím jako by si mě obaloval. Jako by říkal…“jsi moje, jen a jen moje“…vnímám tu Boží náruč vedle sebe, toho Nebeského Tátu a najednou je ta cestovatelská duše doma…i když ten můj pokojíček, který obývám, je postaven na islandské půdě…

Zakončila jsem znamením kříže, což bylo pro kluky menším překvapením. Oni se totiž nežehnají. Nijak jsme naši společnou modlitbu nekomentovali, jen nasávaly ty rozdíly mezi námi. Všichni jsme ale cítili pokoj kolem sebe. Něco nás spojovalo. …Duch se snášel nad vodami…

Bylo odpoledne, v restauraci byl obsazen jen jeden stůl, voda byla na stole a my se bavili o Bohu. Kluci se mě ptali, jak vnímám Trojjediného Boha. Mormoni totiž v Něho, Trojjediného Boha, nevěří. Mají to rozdělené. Bůh Otec, Bůh Syn a tím myslím, že končí. Každého vnímají samostatně.

„Jak to bereš Ty, Mary? Jak může být Trojjediný?“

„Hm. Dobrá otázka.“

Zapřemýšlela jsem a najednou jsem se ocitla v páté třídě v náboženství, když jsem se otce zeptala: „Jak je to s Bohem? Jak si mám představit Trojjediného Boha? Jak to je?“

A tenkrát jsem dostala odpověď, kterou jsem zopakovala i teď klukům.

„Nejprve vytryskne životodárný pramen- Bůh Otec. Ten vytvoří menší potůček, který se postupně změní ve velkou putující řeku- Bůh Syn, která se nakonec vylije do divokého dech beroucího oceánu- Duch Svatý. Každý z nich je jiný a přece, všechno je to voda.“

„Tak to je dobrá úvaha.“

„Hoši, tak nějak to vnímám. Tak nějak si to představuju.“ A v duchu jsem děkovala za hodiny náboženství našeho otce Bohuslava, který mě vedle mých rodičů, vedl za Pánem, když jsem byla dítě.

Ptali se mě, zda mám nějakou otázku já na ně.

Neměla jsem žádnou. Ten pingpongový stůl prozradil všechno.

„Hoši, nic mě nenapadá.“

„Četla jsi mormonskou knihu?“

„Jo, mrkla jsem se dovnitř, prolistovala jsem jí a na chvíli se začetla. Boží radostná zvěst to není.“

„No, my to vnímáme jinak.“

„Já vím.“

„Alex, už ses modlila?“

„Dejte mi s tou vaší modlitbou pokoj. Neumím se modlit. Nechci se modlit. Nosím vše ve svém srdci a Bůh to ví. Já mu to neumím nějak říct, nějak projevit. Nekecejte mi tady, co mám dělat. Mary mě nikdy do ničeho nenutila…vy mě tady tlačíte do kouta, cpete mi návod, jak najít Boha. Na to vám kašlu.“

Znechucená, s dlouhým výdechem se na mě podívala. Pak se otočila a pokračovala:

„Něco vám povím. Já se dívám kolem sebe. A v Mary vidím, že Bůh existuje. Ona prostě žije. Chová se jako každý jiný člověk. Spí, jí, pracuje, směje se a občas je potichu. Pozoruji ji z okna pokoje, jak pomalu chodí po islandských stezkách, a tuším, že si asi „vykládá si s Bohem“. To byste nevěřili, jak Mary dokáže být někdy ticho. Naprosto jiný člověk. Ona prostě žije, jak žije. A já to pozoruju. A jen svým bytím mi dává poznat Někoho většího. Když se jí na něco zeptám ohledně náboženství, odpoví mi. Občas se zeptá první…ale nikdy mi neříká, co mám dělat. Nikdy mě do ničeho nenutila. Nikdy mě nezpovídala…“

Bušilo mi srdce. Byla jsem zticha. Poprvé jsem slyšela nevěřícího člověka, co si o mě, jako o křesťance myslí.

„a pak jsem poznala vás. První otázka kterou jste mi položili nebyla jak se mám? Co dělám? Ale jak jsem na tom s Bohem? Jestli jsem se modlila? Jestli jsem nečetla Vaši knihu? Tak co? Už vidíte ten rozdíl? Vždyť já vás vůbec nezajímám jako osoba. Takže s otázkou jestli jsem se dneska modlila, …ne, nemodlila jsem se.“

Bylo ticho. Věděla jsem, že Alex toho má plné kecky. A možná kluci už taky. Takže jediný kdo tam zbyl, aby to nějak ukočíroval, jsem byla já.

„Hoši, myslím, že náš společný čas je u konce. Hold, s holkama z východní Evropy, moc nepohnete:D…Já budu stále katoličkou, Alex bude stále věřící jen ve svém srdci a vy budete Mormoni. Děkuji vám za vaši knihu a rozhovory. Bylo to pro mě osobně, velmi obohacující.

„My taky děkujeme a je nám líto, že nechcete poznat pravého Boha.“

„Budeme muset jít.“

„Já vím, ale nechtěli byste to ukončit ještě modlitbou?“ zeptala jsem se a vybídla je, aby začali.

„Our heavenly Father…thank you…“

„Ve jménu Otce, i Syna, i Ducha Svatého, Amen,“ dodala jsem.

Stáli jsme už u dveří, naše poslední chvíle. Sáhla jsem do kalhotových kapes a vytáhla tři obrázky s věnováním.

„Hoši, tři Bible pro Vás fakt nemám, ale prosím přijměte na památku ode mě alespoň tohle.“

A podala jim kousek Božího slova na rozloučenou.

„Děkujeme.“

Se všemi jsme si podali ruky a popřáli šťastnou životní cestu.

Už byli na odchodu, když se najednou otočil ten nejvnímavější kluk a řekl mi:

„Nikdy jsem nepotkal tak oddanou katoličku.“

„A já tak odvážněho bojujícího Mormona.“

„Hle vydal hlas, hlas plný moci.

Uznejte Boží moc.

Jeho vznešenost se klene nad Izraelem,

Jeho moc do mraků strmí.

Bůh ze svých svatyň vzbuzuje bázeň,

Bůh dal moc a udatnost lidu.

Požehnán buď Bůh!

 

Žalm 68

s Mormonkou jednou v Dublinu:-)

PS: už jsme se dál nevídali. Alex, která měla na kluky telefonní kontakt, začala ignorovat všechny jejich pozvání na fotbal, do jejich církve na večery mladých či jen tak na pokec. „Chci trávit čas na Islandu s Tebou, Mary, ne s nimi.“ Ptáte se a co na to já? Jedna moje polovina by se s kluky chtěla stále kamarádit a bavit se. Ta druhá říká: „Stačilo. Teď je to už jen o modlitbě.“

Víte, občas tak nad nimi přemýšlím a stále vidím jedno. Kluky na vojně. Viděla jsem mužskou vášeň za někoho bojovat. Bojovat za svého Boha. „Vyzbrojen blýskajícím se sakem, mormonskou knihou a svými ústy, jedu na Island do boje, do dobrodružství, děj se co děj. Jedu do bitvy.“ Jedu se stát mužem.

TOHLE, tenhle zápal pro něco, pro někoho u poloviny kluků v ČR postrádám. Neříkám, že bych všechny kluky katolíky ohákla do ministrantského oblečení s Biblí v ruce a poslala někam bojovat za Krista styl ála Mormoni. Ne. Ale takovou povinnou dvojroční vojnu, kde se kluci mění na muže, bych vám ze srdce přála znovu. Přála bych vám tu zkušenost…ať už na vojně, ať už v Africe jako dobrovolník, ať už tříměsíční pobyt ve světě…cokoliv! Přála bych vám ten pocit, když se vrátíte domů a vy víte, že jste se změnili. Že jste dospěli. Tak jako se plno děvčat vrací ze světa, kde se proměnily z dívky na ženu třeba díky au-pair. Tak bych ze srdce přála každému klukovi, to samé. Proměnu kluka v muže. Přála bych každému z Vás to, co jsem viděla v těch mormonských očích nebo v rukách opraváře praček. Odvahu, sílu, statečnost a dobrodružství!

Odvážného, silného, statečného a dobrodružného Krista!!!

Vždyť je v každém z nás;-)