Otevřenými srdci společně za Pánem

Bylo pozdní odpoledne. Šla jsem do kuchyně a ptám se našeho kuchaře.

„Prosím tě, neudělal bys mi něco k večeři?“

„Neudělal,“ tónem rytíře z Islandu velice nevšedním. Dalo by se jím krájet.

„Aha. Tak to promiň, že jsem tě vyrušila.“

„Ne, Mary, promiň, ale já dneska fakt nestíhám.“

Neřekla jsem už nic. Mohla jsem si uvařit něco sama, ale nechtěla jsem se mu plést pod rukama a tak jsem šla do ledničky, chňapla jedno jablko, vytočila se a odešla. V duchu jsem mu řekla: „Těch 5 minut by tě nezabilo.“ No, i opravář praček je někdy mimo provoz. :D

Za dvě hodiny telefon. Kuchař.

„Mary?“ tónem jemným, opatrným, omluvným. Chtělo se mi smát.

„Ano,“ zaznělo tvrdě na druhé straně telefonu.

„No…víš, jsou tu nějací hoši v obleku a chtějí s Tebou mluvit a…něco ti přivezli, máš se hned dostavit.“

No tak to mě podrž. Mormoni dojeli. Představila jsem si ty šikovné kluky v obleku s nějakým překvapením vedle našeho kuchaře, očividně vyvedeného z míry, jako kdo to za tou Mary dojel? :D Smích byl na spadnutí.

Odpověděla jsem líbezným hlasem: „Hned jsem tam.“ Zavěsila jsem a konečně propukla v hlasitý smích. „Já ty Mormony mám čím dál radši.“ No co vám mám vykládat. Připadala jsem si jako hrdinka v jihoamerické telenovele akorát v islandském podání. :D

To nejlepší však teprve čekalo. Otevřu dveře recepce…ach, ten pohled nikdy nezapomenu…Hoši Mormoni vyžehlené košile, v jedné ruce papírový tácek s cookies a v druhé nějakou knížku. A náš kuchař, výraz nad mé očekávání:D…

„Čaute, hoši.“

„Nazdar Mary. Něco jsme ti dovezli.“

„No, všímám si. Pojďte, půjdem ven. Nebudeme rušit kuchaře. Dneska má totiž hodně napilno.“

Mezitím, co kluci vycházeli ven, jsem si s kuchařem vyměnila vskutku úchvatný pohled. On něco jako „kdo to do prdele je?“ a já jen úsměv od ucha k uchu „a máš to, dneska mám večeři dovezenou až z Reykjavíku“ :D No komedie :D

***

Vyšli jsme ven a začali jsme se bavit. Hoši mi předali cookies a zeptali se, kde je Alex. Tak jsem zvedla telefon a za chvilku doběhla i Alex. Stáli jsme venku, slunko svítilo a rozhovor jedna radost.

Hoši se ptali na naši práci, a kdy by se mohli znovu zastavit. Že měli cestu kolem a tak nás chtěli pozdravit. Dovezli nám s Alex čerstvě upečené americké cookies a ještě něco.

„Mary, a tohle je pro Tebe.“ A podal mi mormonskou knihu v češtině.

No tak teď mě dostali. Vážně mě překvapili. Potom všem, co jsem jim řekla v kuchyni…Já si stála za svým a teď, očividně, si stojí za svým i oni. A nebojí se mě. Já jim nabídla své, a oni mi teď nabízí taky své. V té největší svobodě. Ve svobodě počínajícího přátelství. A něco mi v srdci šeptalo: „Přijmi jejich dar.“ Líbilo se mi to a taky jsem jim to řekla…

„Hoši, tak teď jste na mě udělali fakt dojem. I am impressed.“

„Je Tvoje.“

„Děkuji.“

Věděla jsem, že tu knížku nebudu. Ano, asi udělám menší průzkum, něco si asi přečtu, ale radostná zvěst to pro mě nebude. V tom jsem měla a mám jasno. Ale byla v tom určitá symbolika. Krásná symbolika. Něco, co po nás Pán asi chce. Abychom se navzájem obohacovali. Abychom se, i když máme na Boha jiný pohled, učili vzájemné Lásce, která nás všechny jednou dovede ke stejnému cíli.

Kdybych je tam v kuchyni odpískala…kdybych jim tam házela svoje ...kdybych tam nevpustila Boha …hoši by se zřejmě urazili, naštvali a nikdy bych je už neviděla. Tím, že jsem tam čekala a následně vpustila Boha, nejenom, že se jim skrze mě ukázal On…teď se ukázal i On mě. Oni znovu přišli. Mají zájem, nemají ze mě strach. Donesli mi dárek, který značil určitou jejich vyzrálost…a oni mi teď taky darují něco…něco, co je zase velmi důležité pro ně. Nádherné počínající přátelství…a kdo ví, možná se v hloubi duše chtějí dozvědět o Bohu ještě více…

Byl to nádherný večer…Byla jsem hrdinkou v Boží telenovele plné Boží Lásky;-)

***

Setkali jsme se pak asi za 14 dnů. Pracovala jsem a Alex měla volno. Domluvili jsme se na večer, až bude na hotelu klid. Jeden z kluků chyběl, za to přišel ale jeden nový. A tak jsem se seznámila s dalším kamarádem mormonem, který mě překvapil hned po první minutě…

„Co kdybychom se na začátek pomodlili?“

„Moc ráda.“

Zavřeli jsme všichni oči, Alex zavřela také, sepjali jsme ruce a kluk začal. Vlastními slovy. Pak další a další a ve chvíli ticha jsem se přidala já…

Otče Náš, jenž jsi na nebesích…

…Our Father who art in heaven
hallowed be thy name
thy kingdom come,
thy will be done on earth as it is in heaven.
Give us this day our daily bread
and forgive us our trespasses
as we forgive those who trespass against us
and lead us not into temptation
but deliver us from evil. Amen.

Glory be to the Father, and to the Son and to The Holy Spirit,

as it was in the beginning, is now and ever shall be, world without end,

Amen.

Udělala jsem znamení kříže a otevřela oči. Jako poslední ze všech…a Boží dobrodružství právě začalo...