Nejsi obyčejný zaměstnanec, jsi profesionál

Opřela jsem se o židli, podívala jsem stranou do neznáma a začala…

Milí přátelé,

Klukům jsem v tu středu vybrala jen střípek z oné cesty. Nebyl čas, abych povyprávěla celé story. A i tady vám, i když je na blogu prostoru do aleluja, celý příběh nepovykládám. Jednak proto, že ještě neskončil. Jsem pořád na cestě. A zadruhé, hlídám si své srdce. Umím toho říct hodně, ale jsou věci, o kterých mluvit nedokážu. Je to jen mezi mnou a Bohem. Je to takové naše tajemství. Možná až budu na důchodě (dáli Pán a já se ho dožiju:D) a dívat se zpátky na celý ten životní maratón, jak to vlastně nakonec dopadlo, tak pak to možná sepíšu celé…:D Dneska vám povím jen to, co klukům v kuchyni, ale něco přece jen přidám, protože si myslím, že si to za tu čtenářskou věrnost zasloužíte;-)

Jeden z mnoha momentů, kdy jsem zaregistrovala Boží volání, bylo jedno parné letní odpoledne na naší zahradě. Tehda mi mohlo být nějakých 10 let. S rodinou jsme skládali dřevo na zimu. Tatínek řezal dřevo, maminka vozila kolečka, já stála v dřevárce a skládala polínko za polínkem. Přemýšlela jsem, jak asi Bůh pracuje a co po mě chce? Proč jsem na světě? Pozorovala jsem svoje ruky a postupně mi to docházelo. Bůh si mě stvořil jako to dřevěné polínko, roste ze mě mladý strom, který, až bude připraven, Bůh oseká, pošle na opracování, doladění a pak uloží do dřevárky. Boží dřevárky. A až bude potřeba, pošle mě…do horkých kamen světa vydat to nejlepší, co ve mně je, pro dobro světa. Jasně, dřevo se nakonec spálí, ale vydá ohromné světlo a teplo, bez kterých by ten druhý člověk nepřežil. Ostatně Bůh se taky vydal až do krajnosti. Doma mi však řekli, že i když zemřel, nakonec vstal z mrtvých a žije dál. Tak proč bych po smrti nežila i já…?

Bez práce ale nejsou koláče. Věčný život nám nespadne do klína jako oříšky pro Popelku. Musím si ho zasloužit. Musím se snažit, abych se tam nakonec dostala. Kdyby Ježíš zlenivěl před 2000 lety, kdyby se na lidstvo vykašlal…kdyby se sám nevydal, na žádný věčný život bych ani nemohla pomyslet. Pochopila jsem, co po mě chce. Že chce, abych byla jako On, profesionál Lásky. Nechce, abych byla jenom nějaká průměrná zaměstnankyně v tzv. božím závodu. Ne.

Můj milý se ozval a řekl mi:

„Vstaň, má přítelkyně, krásko má, a pojď!“ Pís 2,10

Pamatuju si ten den, jako by se odehrál včera. Byla jsem nabitá Bohem jako nikdy předtím. Chtěla jsem vyletět do světa jako pták a sloužit…

A do světa mě to táhne pořád. Tady ani tak nejde o cestování samotné. Ano, mám ho ráda a moc. Ale já v tom vidím něco víc než jen fotografování, poznávání nových národních parků, moří a oceánů, …Vidím v tom Boží dobrodružství. Nevíte nic, co vám nová země přinese. Čím vám zamotá hlavu nebo čemu novému vás naučí. Nevíte, koho potkáte. S čím se budete muset poprat, ať už se zaměstnáním, zvyky, kulturou nebo jazykem. Nevíte nic. Jen jdete s bláznivou důvěrou, že to dobře dopadne. Jak se to jmenuje, … víra?

***

Čas běžel a ve svých 17 letech jsem vážně onemocněla. Nejprve jedna transfúze, pak druhá…Nakonec operace odběru kostní dřeně. Jednou jsem jela sanitkou do nemocnice a slyšela mámu:

„Maru, nespi, nespi.“

Chtělo se mi strašně spát. Tlak 60/40. Mámu jsem moc nevnímala…Vnímala jsem Někoho jiného. Volal si mě…

„Mám pro Tebe plán.“

„Co po mě chceš?“

„Ty víš, co chci…“

„Já na to Bože ale nemám…“

„Neboj se. Neboj se, já jsem tě vykoupil
a povolal tě jménem tvým –
patříš mi! Půjdeš-li přes vody, já budu s tebou,
půjdeš-li přes řeky, nestrhne tě proud.
Půjdeš-li ohněm, neshoříš,
plamen tě nespálí.  Já Hospodin jsem přece tvůj Bůh,
já, Svatý izraelský, jsem tvůj spasitel.“ Iz 43, 1-4

Dojela jsem do nemocnice, otevřely se dveře hematologického oddělení a já první co uviděla, byl holohlavý malý klouček v bílém pyžamu. Zastavil se mi dech. Okamžik ticha sibiřské pláně…

Ach, píše se mi to těžce…

„Bože, jestli mě z toho dostaneš, tak…“

„Ano?“

„ANO.“

A On mě z toho dostal. V jedné nemocnici měli podezření, že mám něco s krvetvorbou a tak mě poslali do další. V podstatě nikdo nevěděl, co mi je. Nakonec ale vše dobře dopadlo. Díky Pánu a díky modlitbám všech okolo. ;-)

Mimo jiné nikdy nezapomenu, jak jsem ležela a pozorovala tu červenou tekutinu proudící do mého těla. To neuvěřitelné teplo. Cítila jsem pomalu každou vlásečnici. Sotva jsem se postavila, zrůžověla jsem na tvářích jako rajčátko. Ta síla, kterou jsem najednou měla. Na to nikdy nezapomenu. Všechno, co mi tenkrát páni doktoři vysvětlovali, jsem hltala. Dík studiu na zdravotní škole jsem trošku věděla, co se v mém těle asi odehrává. Fascinující, když jsem si to představila do detailu.

***

Tak to je ve velmi hrubé kostce moje cesta. Nikdy se na mě nevykašlal. Nikdy. Jediné co chce, abych Ho měla vždycky na prvním místě. A to je někdy náročné. Velmi náročné. Člověk si může na první místo ve svém srdci dosadit cokoliv. A jde to velice snadno. Škola, rodina, kariéra, peníze, vlastní pýchu, zamilovanost…cokoliv. Během 5 minut tam můžu mít všechno ostatní, jen ne Boha. Člověk si myslí, že ví mnohem lépe, co je důležité. Řídíš to auto svého života a Bůh doteď možná ani nenastoupil. A pokud jsi mu už otevřel dveře, tak sedí někdy na zadním sedadle, v lepším případě vepředu jako spolujezdec. Jenomže pozor. Víte, co chce Bůh? On nechce být jenom v autě, on nechce být jenom spolujezdec. On chce, abyste mu předali klíčky…

„Tak to je, hoši a milí přátelé On, srdce mého šampión.“

„Tak to je Mary celkem mazec,“ řekl jeden.

„A ty jsi ho fakt slyšela?“

„No, …jo.“

V kuchyni bylo napjaté, ale klidné ticho.

„Fakt si to pivo, kluci s námi nedáte?“:D

Zasmáli se. „Ne, děkujeme.“

***

Bavila jsem se s nimi ještě o modlitbě, protože Mormoni nemají naučené modlitby jako třeba my, Otče Náš, Zdrávas Maria atd. Modlí se jen vlastními slovy. „Boha zajímá jen to co je v Tvém srdci.“

„No to beru, ale když se modlíš jen vlastními slovy, tak jak dlouho ti taková modlitba zabere? Hoši nevím jak vy, ale mně maxim. 2 minuty. :D…jak pak můžeš zůstat s Bohem delší dobu? Já jsem ráda, že znám nějaké řekněme „naučené“ modlitby nazpaměť. Můžu se o ně opřít. Nechat se vést. A pak se z 2 minutové modlitby stane půlhodinová. A to se Bohu líbí, ne? Když s Ním zůstaneš déle jak dvě minuty.“

„Hm, good point.“

„Ty my už budeme muset jít.“

V duchu jsem si řekla „chápu“. Ale taky mě to trochu mrzelo. Zrovna jsme se tak fajně zavykládali na téma modlitby. Nevadí. Příště.

„A můžeme přijít zase?“

Koukla jsem se na Alex a pochopila jsem, že po odchodu Mormonů bude následovat pivo. Byla, lidově řečeno, na prášky. Jak z Mormonů, tak ze mě. :D A nejradši by je už neviděla. Já byla ale jiného názoru. A tak jsem zkusila navrhnout.

„Co takhle příští týden?“

„To by šlo. Přijdeme rádi.“

A v příštím článku se dozvíte, jak dostali hoši Mormoni pro změnu zase mě:D…a jak to teda nakonec všechno dopadlo;-)