Nevýhody solo cestování 2: Vzpomínat budeš jen ty sám aneb ten zbytek švestek

Jedna má kamarádka cestovatelka mi řekla: „Víš, já bych nemohla cestovat sama. Vždycky mě rozesmutní, když vidím něco nádherného a nemůžu se o tu radost s někým podělit.“ Ono, je to v podstatě pravda, když jdete na túru- zcela sami. Párkrát jsem to zažila a pamatuji si, že jsem v úžasu nad přírodním úkazem začala nekontrolovaně mluvit nahlas. „Taková nádhera. To je krásné, že?“  Otočila jsem se a čekala reakci, ale vedle mě nestál nikdo. :D Nejprve mi vůbec nedošlo, že si mluvím sama pro sebe. Takže ano, stává se to, smutno mi však v takových okamžicích není.

Z 70% vedle mě ale vždycky někdo stál, protože pokaždé, když jedu do zahraničí na delší dobu, jsem v úzkém kontaktu s rodilými obyvateli. Buď pro ně pracuju anebo je jedu navštívit. Rozhodně se ale o mně nedá říci, ve svých 22 letech, že bych byla nezávislou cestovatelkou. Ano, v určitém směru si jedu kam chci a kdy chci. Ale vždycky přitom hledám v dané zemi možnost práce, protože si všechny cesty musím a chci hradit sama. Možná to tak z fotek vypadá, že si prostě jen cestuju, užívám si a mám pravděpodobně bohaté rodiče, ale opak je realitou. :D 4 měsíce práce a odříkání v cizině bez výletů, abych mohla odjet na Island. Pro lepší představu, takové měsíční album na signálech se rovná jednomu výletu autem po 29 dnech náročné práce. :D Při půlročním pobytu, to máte 6-7 výletů. :D A i přesto tam nadšeně jedu a všechny peníze obětuju. Když to miluješ, není co řešit. :D

Chtěla bych upozornit, že pokud cestujete sami a posléze se vrátíte domů, jediný kdo se povětrnostním irským podmínkám či vtipné scéně u islandských vodopádů zasměje, budete Vy sami. Jediný, kdo bude v uvozovkách vzpomínat, jste Vy. Nečekejte při Vašem vyprávění výbuchy smíchu, protože to lidé doma nezažili a ti, kteří ano už jsou dávno pryč. Nebyl by v tom až takový problém, kdyby se jednalo pouze o fotky. Baví mě lidem vykládat o zážitcích ze světa, a sem tam je i rozesměju :D, ale abych byla upřímná, někdy mi chybí porozumění. Porozumění člověka, který prožil to samé co já.

(naše občasné výbuchy smíchu s Alex)

(na výletě v národním parku v Irsku)

Další věc, kterou bych vedle selfie vzpomínek přiblížila je změna Vaší osobnosti. Pamatuji si, když jsem se v 18 letech poprvé vrátila z tříměsíčního pobytu v Irsku, kde jsem hlídala děti a učila se anglicky. Bylo to v září při první hodině English. Učitel se každého z nás ptal, jak jsme strávili léto. Spolužáci odpovídali jednou maximálně dvěma větami. Když jsem dostala slovo pak já, začala jsem mluvit a v místnosti se postupně rozhostilo úplné ticho. Tak to byl první moment, kdy jsem zpozorovala rozdíl. Měla jsem štěstí, že mně tu plynulou angličtinu spolužáci více přáli, než záviděli. I tak jsem se cítila trochu nejistě, protože jsem se od nich lišila. A rozdílných věcí postupně přibývalo.  

Začnete vidět věci z jiné perspektivy, pobytem v cizí zemi dostanete rozhled, novou zkušenost, něco navíc, tudíž ať chcete nebo ne vyčuhujete z českého davu. Ale s těmi, kteří mají podobné, někdy i bohatší zkušenosti, s těmi je to radost. Setkala jsem se i s dalšími úžasnými lidmi, kteří mi mou zkušenost přejí a berou ji jako studnu informací a obohacení pro ně samotné. A já jsem šťastná, že můžu někoho rozesmát, povzbudit, pomoci nebo dokonce dostat za hranice. Díky těmto lidem tady v ČR můžu dál fungovat. Jinak věřte mi, že bych neváhala a další letenka by byla na stole. Někdy to není vůbec jednoduché a nechtěla bych zmiňovat, čím vším si museli projít moji rodiče, když na otázku či neotázku lidí z vesnice, práce, farnosti „Kde je Vaše Maruška a jak se má?“ odpověděli či (neodpověděli, protože nebylo komu), že „na Islandu“.

Delší pobyt v zahraničí funguje jako takové síto v mezilidských vztazích, které máte doma. Některé přetrvají, jiné se zase Vaším pobytem venku přetrhnou a nikdy se už nevrátí do původní podoby a ty zbývající vyšumí úplně. S člověkem se kterým jste si před odjezdem pokecali i dvě hodiny teď hledáte slova. Na vině není ani jeden z Vás. Každý se během té doby odloučení prostě změnil a společná nit názorů a témat se jednoduše rozešla. Nebo když Vám maminka v telefonu oznamuje, že se Vaše 8letá sestřička v noci budí se slzami v očích ze snu, ve kterém se vracíte domů…a vy víte, že přijedete až za 4 měsíce, no je to náročné.

(se sestřičkou při mém návratu)

Asi největší moment byl, když můj brácha slavil svátost biřmování a odpoledne mi pak volal přes skype. Mrzelo mě, že to nemůžu oslavit spolu s ním u jednoho stolu, ale mnohem větší rána byla ta, když mě postupně přes obrazovku pozdravilo cca 15 lidiček, hostů. Sedíte na Islandské židli a úsměv Vám tuhne s dalším člověkem, který se na obrazovce ukáže. Nakonec se na Vás dívá 15 obličejů a ptá se: „Ahoj Mary, jak se máš? Tak rádi Tě vidíme.“ Velmi mě to potěšilo, to ano, ale víte, co jsem u toho prožívala? Nejradši bych ten noťas zaklapla a rozbrečela se. Nejen, že jsem si uvědomila ty kilometry, které nás dělí, ale hlavně jsem se lekla. Sebe. Najednou jsem viděla, kým člověk byl a kým je teď. Co řešil doma a s čím zápasí teď. … Vydržela jsem to, ale stálo mě to hodně sil. Něco jsem ze sebe v češtině vysypala, řekla křečovitým úsměvem „ jak se mám“, rychle se rozloučila, zaklapla noťas a šla si dát pořádný šálek kávy…

(první setkání s bráchou po mém příjezdu z Irska, 2011)

Možná ještě jednu věc bych přidala a tím bych ty těžké „švestky“, o kterých se taky musí podat zpráva, uzavřela. Je to spíš taková informace pro děvčata, ženy. Život venku je hodně prospěšný, ale může taky dost natropit. Mluvím o vztahu ženy a muže. My ženy máme kolikrát tendence brát všechno do vlastních rukou, mít nade vším kontrolu a tak nějak vytvořit „pocit bezpečí“, který má ovšem na starosti muž. O tom bylo už napsáno bezpočet jiných článků, ale v souvislosti se solo cestováním se o tom musím taky zmínit. Jelikož jste v zahraničí „samy“, a neplánujete si tam zrovna najít manžela, jste nucené se o sebe postarat samy. I když, budoucí manžel Vám tam cestu zkřížit klidně může. Boží humor je sometimes very funny. :D Je to důležité, vede to k osamostatnění a sebepoznání, ale moc to s tou samostatností nepřehánějte a nezapomínejte, že je to jen dočasné. Na tu ženskou samotu a samostatnost se dá totiž při těžkých pracovních podmínkách a odloučení od táty, bráchy kupodivu rychle navyknout, aniž o tom třeba víte. A co pak s tím? :-)

Poslední, trochu úsměvná věc. Pobytem v zahraničí zestárnete. :D Když se s někým seznámím, většinou mi lidé tipují vyšší věk než 22 let. Neberte to prosím tragicky, pokud Vám někdo tipne více. Je to pouze nasbíranými zkušenostmi, protože jak jste se výše dočetli, život v zahraničí není žádná pohádka. :D

Strašně moc záleží na okolnostech, kam se v cizině dostanete, pro koho pracujete, jestli narazíte na dobré lidi nebo ty druhé…Dobří i zlí lidé žijí v každém státě a já děkuju Bohu, že mi poslal z velké části ty dobré. :-)