Mary frčí na východ

1. 5. 2015 17:15

Bylo hezké sluneční dopoledne. Seděla jsem v Brně na zastávce a volala svým babičkám. Dělám to jako vždy…na poslední chvíli. Nechci, aby si dělaly obavy dopředu. Pravdou však zůstává, že starosti přijdou tak i tak. A tak jsem se musela do sluchátka trochu neochotně přiznat, že opět vyrážím do světa. Jedinou utěšující zprávou bylo, že venku budu pouze 10 dnů. Když jako cestovatel víte, že to na druhé straně způsobí menší šok, neříká se vám tato zpráva lehce.  Na druhou stranu je pak úžasné slyšet, že na Vás budou myslet a modlit se, aby se vám nic zlého nestalo. Vzdávám tak hold všem statečným babičkám a maminkám, které mají doma dobrodruha. ;-) 

Jen co jsem ukončila rozhovor, můj autobus dorazil. Nejprve vyšel řidič. Vypadal jako nefalšovaný plukovník Kaddafí. Kožená černá bunda s roztrhanými džínami, vyholená hlava a tmavě hnědé oči lemované hustým černým obočím jen umocňovaly můj první dojem, že tohle bude nezapomenutelná jízda. Jeho druhý kolega vypadal podobně, jen s výjimkou přidané hodnoty tuku, jež byla očividná na košili velikosti XXXL. :D Co se týče ostatních cestujících, cigaretový dým vyšel z autobusu ještě dříve než oni. :D Pak už jsem jen pozorovala snědé tváře, pány v černých bundách a korpulentní dámy s červenými vlasy se třpytivými zlatými náušnicemi. Na minutu jsem zapřemýšlela, jestli můj outfit s kloboukem na hlavě a pestrými barvami oblečení byl dobrý nápad. :D Spolu se svým červeným cestovním kufříčkem a foťákem ověšeným na krku jsem vzbudila mezi přítomnými nejen pozornost, ale zřejmě také domnění bohaté paničky z Ameriky, jelikož mým dorozumívacím prostředkem byla angličtina. Začala jsem se potit studem. No jo, byla jsem zvyklá na bohaté země s vysokou životní úrovní a teď jsem zřejmě mířila na opačný pól, aniž bych o tom předem věděla. Tu zemi jsem si nějak představovala, ale při pohledu na tamní obyvatelstvo jsem se asi sekla. :D

Nikdo se ke mně neznal a tak jsem se zhluboka nadechla a šla za řidičem. Anglicky neuměl, česky už vůbec ne. Naštěstí tam se mnou čekal ještě jeden pán, který zpozoroval komunikační potíže a přišel nám pomoci. Na seznamu cestujících jsem napsaná byla. S vděčností jsem pak tomu laskavému pánovi poděkovala za odbavené zavazadlo a sdělení čísla mého sedadla. Nastoupila jsem do zatuchlého autobusu a začala se modlit. Pane, prosím tě buď se mnou, kéž sedím sama. :D

Pán mé prosby vyslyšel, protože když motor startoval, neseděl vedle mě nikdo. S úlevou jsem si vydechla a zrekapitulovala posledních pár minut, ze kterých jsem si vzala ponaučení víc než dost. Člověk se učí den co den. :D

◦ Když jedeš do chudší země, neber si lepší oblečení, než odpovídá standartu dané země.

◦ Foťák, je-li větší než velikosti dlaně, uschovej do tašky.

◦ Nesnaž se za každou cenu usmívat. Druhá strana by to mohla považovat za signál flirtu.

◦ A v neposlední řadě, máš 18 hodin na to, aby ses naučila číst azbuku, protože tam, kam se chystáš, se angličtina pravděpodobně moc nenosí.

A tak jsem vyjela na svou první zahraniční cestu na východ, do Bulharska.

PS. Pokračování příště ;-)

Zobrazeno 1090×

Komentáře

Jasminecka

Mary, až zase pojedeš přes Brno, dej vědět - chtěla bych Tě potkat naživo! :D (no flirt!)

Marie Kučerková

:D dobře, já se taky moc ráda setkám se svými čtenáři:-)

Zobrazit 2 komentáře »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio