Jak Češka potkala Švýcarku v Bratislavě na cestě do Sofie

Připadala jsem si divně, když jsem projížděla svou zemí v autobuse plném neznámých podezřelých lidiček :D a v duchu si přála, abychom už konečně přejeli česko-slovenské hranice a já se mohla začít cítit jako cizinka.

První zastávka byla Bratislava. Pan řidič něco bulharsky zamumlal a najednou se všichni začali zvedat. Otočila jsem se na pána, který seděl za mnou, a zkusila zjistit, kolik minut tu budeme stát. Na prstech ukázal 10. Vyletěla jsem z busu rychlostí blesku a snažila se najít záchod. Když jsem se pak vrátila, zpozorovala jsem nově příchozí mladou ženu, jak se baví s řidičem a zřejmě nemá potíže s komunikací. Sotva jsem se zakousla do svačiny, stojí tu ta mladá žena a prstem ukazuje, že sedí vedle mě. Rychle jsem polkla a zkusila říci: „Dobrý den, jste Slovenka?“ – žádná odpověď.

„Bulharka?“ – „No.“

„Do you speak English?“

 „Yes, I do,“ a obě jsme se rozesmály.

A tak jsem se té mladé ženy zeptala, jak se dokázala domluvit s řidičem, který neuměl anglicky ani slovo. Odpověděla, že rusky. „Whow, takže vy jste Ruska?“ „No, I am not.“ :D

„Tak kdo jste?“ a smály jsme se zase.

Miluju tyhle rozhovory, když poznáváte nového člověka na cestách a o to větší je to radost, když potkáte cestovatele, jako byla moje spolusedící Edith. 30letá Švýcarka, která se právě vracela z Ruska, kde pracovala jako dobrovolník v jedné škole a učila děti francouzsky. Teď je na cestě do Turecka, kde bude pomáhat v hostelu přes program www.workaway.info. Když jsem se jí zvědavě zeptala, kolik projela zemí, odpověděla, že ani neví, asi kolem 50. V tu ránu mi spadla mi čelist a byla ten nejšťastnější člověk, že cesta do Bulharska bude trvat ještě 18 hodin. :D Byl to nezapomenutelný rozhovor plný sdílení, porozumění, smíchu nad zážitky i pár hlubokých témat, které řeší každý cestovatel. Hodně času jsme strávily také vykládáním o Africe, kdy mi Edith vyprávěla o životě v Ghaně, Beninu či Mosambiku. Byla jsem fascinovaná, když mi vyprávěla, jak přecházela hranice, kde celníci-analfabeti luštili její jméno v pasu, nebo když se lidé při pohledu na ni rozbrečeli, protože to bylo poprvé, kdy viděli bílého člověka.

Edith byla ostřílená cestovatelka. Na hlavě žádný klobouk neměla, její outfit tvořilo jednoduché tričko, klasické džíny a pořádná černá bunda se starou taškou. Fotoaparát jsem neviděla vůbec. To, co jsem poprvé zažívala před pár hodinami v Brně jako novou zkušenost, věděla ona už dávno. Pokud jedeš do chudé země, neměla bys vypadat jako ze žurnálu. :D

Po vyčerpávajícím úvodním rozhovoru jsme se odmlčely a ponořily se do naší společné oblíbené činnosti, a sice psaní blogu. Edith vytáhla kapesní notebook, já zase zápisník a tužku…(můj těžký noťas musel zůstat doma :D)

...článek "Spolu, přesto každá sama aneb výhody solo cestování" příště:-)