Roztáhni křídla a leť

Je to přesně rok, kdy jsem byla na večer doma, chodila po pokoji a přemýšlela co si vzít s sebou, co nechat ležet, prostě jak nabalit kufr na 7 měsíců. Na druhý den jsem měla odletět na svou doposud nejdelší zahraniční cestu, na Island. Pamatuju si, že jsem byla mírně nervózní, moc jsem toho tehdy nenamluvila. Oči mi však zářily. Sama jsem tomu nemohla uvěřit, že už zítra poletím. Že ty své nožky postavím na novou půdu a půjdu naprosto neznámou krajinou k neznámým lidem…ŽÍT!

Vybavuju si ten předposlední večer. Seděla jsem na posteli a snažila si představit nepředstavitelné. Pocit malého dítěte s absolutní důvěrou ve svého Tátu, že to dobře dopadne. Nemůžete dělat nic, jen věřit.

„Pojedeš se mnou,“ ujišťovala jsem se.

Dneska večer jsem taky doma. Ležím lidově řečeno jako lazar s infekční mononukleózou. Kufr je schovaný pod postelí, zítra se nikam neletí.:D Na jedné stěně se rozprostírá velká mapa Islandu, na druhé moře fotek. Prohlížím si je jednu za druhou a tajím dech. „Kde jsem to jen byla? Nebyl to náhodou jen sen?“ Koukám na ně a upadám v úžas. „Bože, co všechno jsem jen mohla prožít, jakou krásu jsi mi připravil!“

„Bože, proč? Čím jsem si to zasloužila?“  

No ničím sis to nezasloužila. Byl to Boží dar úplně zadarmo. Taková je Jeho Láska.

Dává, nepočítá, nekalkuluje, tepe, proudí k Tobě, pro Tebe.

„A proč?“

„Protože jsi řekla ANO.“

„Proč mi to dneska moc nejde? Proč je to nějak náročnější a smutnější? Proč Ti nedokážu říci ANO, tak lehce jako to šlo před rokem?“

„Dokázala jsi to jednou, dokážeš to i podruhé.“

Není mi zrovna hej. Už dva měsíce zápasím s nemocí spojenou s velkou únavou. Člověk chce, ale tělo je slabé a škola nepočká. Život venku zdá se uhnaný, rychlejší, nemilosrdný…A tak po dlouhé době píšu tento článek, aby byl pro mě i pro Vás sám povzbuzením. Přeji nám všem udělat ten krok malého dítěte s důvěrou bez konce, natáhnou ruku a nechat se vést.

Své oči zavírám, okno otvírám a mé srdce…

...odlétá ;-)