Rozhovor s nepraktikujícím Luteránem o Bohu

Ten den nikdo nikam nespěchal. Islandské nebe si hrálo všemi barvami modré a bílé, slunce si svými paprsky proráželo cestu skrz vodní horké páry vycházející ze země a všichni zaměstnanci si vychutnávali pomalé tempo práce. Žádní hosté dnes neměli přijet a tak šéfová zorganizovala sanitární den. Každý dostal nějaký úkol. Já skončila s naším hlavním kuchařem v kuchyni, on si vařil a já umývala nádobí ze včerejší norské svatby, kterou jsme tu hostili.

Zrovna jsem si pobrukovala nějakou klidnou písničku znějící z rádia, když tu se mě kuchař najednou zeptal…

„Mary, a co ty vlastně děláš, když jsi doma v ČR? Studuješ, pracuješ?“

Údiv. Cože? Islanďan, se mě, cizinky, ptá, jak žiju? Byla jsem mile překvapená. Víte, Islanďané jsou takový národ sami pro sebe, nestará se o business druhých a tak mě jeho otázka opravdu zaskočila.

„No víš, tam u mě doma…“, začala jsem a kuchař zatím poslouchal, poslouchal, až najednou mé vykládání přerušil další otázkou:

„Jako počkej, ty věříš v Boha?“

„Jo. Jsem křesťanka. Teda, snažím jí se být…“

„Hm.“

„Ty asi do kostela nechodíš, že?“

40 letý kuchař, manžel a táta dvou dětí se najednou zamyslel a po chvilce říká:

„No já do kostela kdysi chodil, ale teď už ne. Byl jsem Luterán.“

„A proč už tam nechodíš?“

„Víš, byl jsem vychovaný v Luteránské rodině, chodil do církevní školy, se kterou jsem procestoval svět. Navštívil jsem Pákistán, Senegal, USA atd. během svých cest jsem se začal o svou víru více zajímat. Začal jsem hodně číst a hledal jsem odpovědi na otázky, které jsem jako tehda mladý kluk měl.“

„A k čemu jsi dospěl?“

„Že to je jeden velký omyl. Fanatismus a vymývání mozků…“ a pokračoval.

Postupně jsem přestala utírat nádobí a on vařit. Zaujatě jsem ho poslouchala. Měl výbornou angličtinu, což způsobovalo, že jsem né úplně všemu rozuměla. Mluvil hodně o Bibli, historii náboženství, prorocích atd. Ač jsem se snažila sebevíc, obsah jeho slov jsem chápala jen okrajově. Pane, pomóooc. Jak Tě mám obhajovat, když „nemám slov“?

Kuchař domluvil, Vycítil, že jsem mu asi moc nerozuměla a tak se na mě mile nenuceně usmál, chňapl svou vařečku a začal míchat. Něco jako „Díky že sis mě vyslechla, ale asi si moc nepokecáme.“

Dívala jsem se, jak míchá omáčku a čekala…

„Můžu se Tě ještě na něco zeptat?“

„Jasně.“

„Jsi šťastný?“

Přestal míchat, otočil se ke mně, usmál se a řekl:

„Dobrá otázka. Jo, jsem. V podstatě ano. Mám skvělou manželku, úžasné děti, práci, která mě naplňuje, žiju v zemi, kterou miluju. Všechny každodenní zkušenosti, které v životě sbírám, mě činí šťastným. A smrtí to končí…“

„Já si myslím, že kdyby to všechno hezké cos prožil, mělo skončit smrtí, byla by to strašná škoda. Myslím, že nás po smrti čeká něco většího, ještě lepšího…“

Úsměv na obou stranách.

Byla chvilku pauza a pak mi řekl:

„Kdybych si měl teď vybrat církev, dal bych se ke katolíkům.“

„To jako vážně?“

„No jo.“

„Tak to se teď raduje celé nebe.“

Následoval smích…

„Já to ale myslím vážně,“ dodala jsem. A smáli jsme se dál…

A pak jsem se ho zeptala ještě na jednu věc.

„Vyrůstal si celé dětství v luteránském prostředí, chodil si do kostela, modlil ses, věřil si…“

„Ano?“

„No, chtěla jsem se zeptat, jestli ti něco nechybí? Chybí Ti v Tvém životě něco?“

Dlouhá chvíle ticha. Omáčka se připalovala, zatímco přemýšlel…

„Ano, je tam něco co mi chybí.“

„Co je to?“ Nastražila jsem uši k odpovědi, které snad rozumět budu.

„Jistota. Jistota, že za mnou Někdo je. Jistota, že to všechno nakonec dobře dopadne. Jistotu, kterou jsem jako kluk kdysi měl a teď ji už nemám.“

„Hospodin je má skála,
má tvrz a záchrana!

Můj Bůh je má skála, v něm úkryt nalézám,
můj štít, roh vítězství, můj hrad,
má skrýš, mé vítězství –
před násilím mě ochráníš!“

Žalm 18

Islandský kuchař se svou ženou.

PS: Děkuji za Tvé svědectví. :-)