Bublina, která snad brzo praskne

Ano. Je to už měsíc a půl kdy jsem se vrátila z ciziny domů. Místo hotelového mundúru si oblékám džíny s barevnými halenkami, snídani nechystám 30 lidem, ale pouze sobě a do ruky neberu kartáč nýbrž tašku s učebnicemi. Život se vrátil do starých kolejí. Pozoruju svět kolem sebe a všimla jsem si, že na školních chodbách chodím snad nejpomaleji ze všech :) Spolužáci plní energie po těch chodbách doslova lítají, smějí se anebo nadávají. Ve třídě poslouchám výklady a po 20 minutách se přistihnu, jak přestávám vnímat učitele, a myšlenky začínají brouzdat ke vzpomínkám na Island. Prostě lidově řečeno, jsem slabá jako moucha a rozjezd ve škole je pomalejší než obvykle. A nejenom to…

Mnoho věcí je teď pro mě jiných. V prvních týdnech, kdy byl člověk ještě v prázdninové atmosféře, to tolik nevnímal. Až teď postupem času, kdy začal školní rok, pozoruju tu změnu…

Upřímně, je to pro mě šok. Poprvé, kdy jsem byla v cizině jen na 3 měsíce, jsem se pak doma zaklimatizovala mnohem rychleji. Rok je ale delší doba. Před nedávnem jsem si skypovala s kamarádkou v angličtině, vykládaly jsme o všem možném. Po zavěšení jsem si jen zhluboka povzdechla. Chybí mi to. Chybí mi naše rozhovory, společné výbuchy smíchu. Chybí mi i ty chvíle, kdy jsme spolu seděly na terase před hotelem, kdy jsme řešily problémy, potlačovaly slzy a snažily se jedna druhou potěšit povzbuzujícím slovem, že tahle těžká práce jednou přece jen skončí. Snila jsem o tom být zase ve škole…a teď?

Jsem sice zpátky ve škole, těžká práce je ta tam, ale vedle sebe nemám nikoho. Nikoho kdo by mi rozuměl, jako mi rozuměla ona, která procestovala svět. Není tu nikdo, kdo by zažil něco podobného jako já. Je to boj, který si musí vybojovat asi každý cestovatel, který se vrací po delší době…

Snažím se to ale odevzdávat. Domů jsem se moc těšila a jsem ráda být zpátky. Češi mě překvapují každým dnem. A já hledím s otevřenou pusou. Od chvíle, co jsem přejela na českou stranu, potkávám milé usměvavé lidičky. Začalo to už panem řidičem, panem strojvedoucím, rodinou, přáteli, neznámými lidmi…Na 90 % se ke mně všichni chovají hezky. Jsou radostní a pokojní. Ano, mají i své problémy, kdo by je neměl, ale vesměs z nich září spokojenost. Dodávají mi odvahu, abych se zase dokázala mezi ně začlenit.

Dneska jsem například potkala po 3 letech svou bývalou paní vychovatelku ze zdravky, kterou jsem měla moc ráda. Objaly jsme se a hned si domluvily kafe. Tohle setkání mi rozjasnilo den…

Vnímám, že mi všechny tyhle lidičky posílá milosrdný Pán do cesty.

On ví, co člověk prožívá, co potřebuje a to mě naplňuje důvěrou, že ta islandská bublina brzo praskne…

Jak krásně výstižné je dnešní slovo na den…

Tu jsem šel kolem tebe a uviděl jsem tě, jak se třepeš ve vlastní krvi, a řekl jsem ti, když jsi ležela ve vlastní krvi: Žij! Řekl jsem ti, když jsi ležela ve své krvi: Žij!

/Ez 16, 6/