Jak Bůh bourá hradby stavěné dvacet let a staví nové...

Týden uběhl jako voda. Nastala středa. Celý den jsem zůstala v pyžamu. Byla jsem dolámaná z práce, tak jsem odpočívala, co to dalo. Na to, že dneska očekáváme návštěvu Mormonů, jsem zapomněla. Nepochopila jsem to do teď :D

Zazvonil telefon. Volá mi Alex:

„Hele, Mary, já musím ještě ubytovat pár hostů. Kluci by tu měli za chvíli, říkali, že dojedou po 19:00.“

„Kdo že?“

„No Mormoni. Dneska je středa, má milá.“

V tom zazvonil zvonek u dveří.

„Neeee. Do kelu, já na ně úplně zapomněla. No, myslím, že už je pozdě. Slyšela jsem zvonek. Musím jít Alex. Dojdi, jak nejdřív budeš moct.“ A pověsila jsem telefon.

Rozhlédla jsem se kolem. Kuchyň byla jakštakš uklizená, no ale já v pyžamu. „No nic, musím jít otevřít,“ řekla jsem si a najednou se mi rozklepaly ruce.

Vykoukla jsem zpoza dveří a pozdravila kluky.

„Ahoj, hoši. Prosím vás dejte mi minutku, já jsem v pyžamu. Spala jsem celý den. Hned jsem tu. Alex je ještě v práci.“

„Bez obav.“

Soukala jsem na sebe kalhoty a mikinu, jak nejrychleji jsem dovedla. Ruce se mi rozklepaly ještě víc. „Ach, Pane, prosím Tě, pomož mi.“

Otevřela jsem dveře podruhé a pozvala kluky dál. S každým jsem si podala pevný stisk ruky. Zavedla jsem je do kuchyně, nabídla místo u stolu a přitom jsem se omlouvala za pyžamo. Začali se smát a já se postupně uklidnila.

Jakmile se hoši posadili, fofrem jsem zapřemýšlela, co jim nabídnout k pití. Sama jsem měla chuť na pořádné kafe. Přes den jsem si žádné nedala a pila čaj. No a teď, na večer po celém dni, kdyby se nějaký ten kofeinový doping na hlásání Krista hodil, tu nekofeinoví Mormoni už seděli přede mnou. „Mary, Ty nepotřebuješ kafe, ten doping bude Duch Svatý,“ problesklo mi hlavou. Navíc mi svědomí šeptalo. „Nedráždi je zbytečně.“ A tak jsem šla do skříně, vytáhla konvici a naplnila ji holou vodou. Následně jsem postavila vodu na stůl. Kluci se na sebe bez řečí podívali a kývli nenápadně hlavami se slabým úsměvem. „Všimli si.“ Řekla jsem si pro sebe v duchu.

„Kde je Alex?“

„Alex je ještě v práci. Myslím, že přijde do dvaceti minut. Má tam ještě hosty. Hoši, teď to budete muset se mnou chvilku vydržet.“

Zasmáli jsme se všichni podruhé. A pak jsem je vyzvala. „Jestli chcete, můžete začít. Asi byste mi chtěli něco říct o Bohu, nemám pravdu?“ A s touto větou se mi najednou stáhlo hrdlo. Kluk co seděl uprostřed, se nadechl a spustil. Dva kluci okolo ho pozorovali a souhlasně přikyvovali hlavami.

Mluvil, s vážnou tváří, jednoduše, stručně, tak jak byl učen zvěstovat mormonskou víru. Nemluvil jako mormonský buldozér, který chce vyhladit katolický asvalt. Mluvil podivuhodně klidnou horlivostí. Dívala jsem se mu do očí, Josepha Smithse o kterém mluvil, jsem moc nevnímala. Dívala jsem na něho a v duchu jsem viděla obyčejného kluka z Ameriky, který se narodil do mormonské rodiny, byl vychován svými rodiči, kterým jako každý z nás, když je malý, věří. Přece věříme, co nám rodiče předávají jako malí nebo ne? Myslí si snad osmiletý kluk, že jeho táta kecá? NE. Sledovala jsem ho a viděla jeho 20 let růstu…jak ho doma rodiče vychovávali, jak navštěvoval svou církev, jako mě doma nějakých 21 let předávali víru v Krista, jako já jsem chodila každou neděli do kostela a postupně si katolickou církev zamilovala. Viděla jsem 20 letého kluka, který celý svůj život v něco věřil, našel svou princeznu mormonskou církev, za kterou odjel bojovat na Island. Sledovala jsem tu mužskou horlivost. Kluka na vojně…

Bylo mi úzko. Chtělo se mi brečet. Viděla jsem tu jeho snahu dokázat mi, že on má pravdu. A já teď seděla naproti němu a za nějakou minutu mu měla říct, že to celé je jeden velký kec? Že mu celých jeho 20 let jeho rodiče lhali? Tak jako jeho rodičům lhali ti jejich rodiče? A najednou se přede mnou rozprostřel ten jeden velký řetězec sahající až do 19.století, kdy prý na svět přišla pravá radostná zvěst skrz proroka Josepha Smitha. Řetězec lži. A to mám být jako já, kdo řekne dost? To mám být já s přidušeným hlasem a třepající se mi rukami, kdo ukáže tu správnou dopravní značku, jakým směrem se v životě vydat, aby došel spásy? Byla jsem potichu, sledovala jsem ho i ty dva ostatní kluky a … bylo mi úzko.

Domluvil. Nastalo ticho. Asi čekali, že hned navážu a dám protiotázku. Nadhodím oponující katolický argument. Já však byla ticho a čekala. „Bože, co mám říct?“ Čekala jsem na ten nadneseně řečeno doping Ducha Svatého. Došlo mi, že i kdybych byla sebelepší teologičkou a oponovala, nic by to nepřineslo. Tady nejsou potřeba dogmata, tady je potřeba Bůh sám.

A pak to přišlo.

„Hoši, měla bych jen jednu otázku. Proč věříte v Boha?“

Hrobové ticho. Všechny tři páry očí se na mě podívali jako by jim právě před očima vybuchla atomová bomba. Jeden se v mé otázce totálně ztratil a pořád na mě hleděl. Černo před očima. Druhý, ten který před chvilkou domluvil, si začal uvolňovat svou pevně svázanou vázanku kolem krku. Třetí se nahlas nadechl a utřel si pot na svém čele. A ten vzadu…Ďábel? Ten se stáhnul do kouta.

„Myslím, že,“ začal jeden, „myslím, že je to ta nejlepší otázka, kterou jsi mohla položit.“

Byla jsem ticho. Nechala jsem Boha jednat samotného. Nechala jsem jim prostor vstřebat Ho. A samotná jsem byla překvapená, co Bůh dokáže udělat i po tak vskutku téměř přesvědčivém desetiminutovém monologu o „pravém“ mormonském bohu. Bůh umí udělat tlustou černou čáru jedinou otázkou. Cítila jsem ho všude kolem. Byl tam!

„Věřím v Boha protože…shit, na to se mě nikdo předtím nezeptal. Začni ty.“

Vykulila jsem na něho oči.

„Věřím v Boha, protože mi dává sílu jít dál,“ řekl ten napravo.

„Mě taky. A máš tu sílu i teď?“

Ticho. Hleděl na mě jak opařený.

Na řadu přišel ten třetí.

„Věřím v Boha, protože mě mám rád a nikdy na mě nezapomněl.“

„Kdy na Tebe nezapomněl? Zažil jsi nějaký moment, kdy jsi věděl, že teď je Bůh s Tebou? Moment, kdy na Tebe v nejtěžší chvíli nezapomněl? Máš takovou zkušenost?“

„Počkej, musel bych popřemýšlet. Teď si nevzpomínám…“

„Nemusíš přemýšlet. Ona chvíle se odehrává už teď. Kluci, Kristus je teď tu, se mnou, s náma se všema. Nezapomněl ani na vás.“

Viděla jsem, jak se jejich dvacet let sype na zem jako domeček postavený z karet. A teď? Že by opravdu poznali něco nového? Pravého Boha? Proč najednou ztratili řeč? Proč si najednou na nic nevzpomínají? Proč na mě Ďábel teď zpoza rohu nic neřve? Proč je zticha teď On?

A to světlo svítí ve tmě a tma je nepohltila. Od Boha byl poslán člověk jménem Jan. Přišel kvůli svědectví, svědčit o tom Světle, aby všichni uvěřili skrze něj. On nebyl to Světlo, ale přišel, aby o Světle vydal svědectví. Tento byl to pravé Světlo osvěcující každého člověka přicházejícího na svět…“

Jan 1, 5-9

„A Mary, proč ty věříš v Boha? Jakou máš ty zkušenost s Bohem? Kdy na Tebe nezapomněl?“

Chtěli to vědět. A tak jsem jim povykládala svou osobní zkušenost a moji cestu…a tu povykládám ráda i Vám, v příštím článku…;-)