Báječný muž všude kolem

Tak po 14 dnech menší přestávky na blogu, kdy mé uzliny postihla zákeřná angína, vám milí přátelé, posílám další článek. Tentokrát téma Mormonů na chvíli přeskočíme a vrhneme se do světa rytířů a princezen 21. Století….

Sedím na recepci. Utahaná, bez šťávy. Pracovní den téměř u konce. Chybí jedna věc. Čisté prádlo. Ráno se mi pokazila pračka a tak jsem mohla prát jen s jejím menším dvojčetem. Mašinou, která pobere pouze nějakých 5 kilo. Žádná sláva při představě, že jsem posbírala prostěradla, ručníky a župany z téměř 19 pokojů. Vypadá to na minimálně další dvě hodiny i po skončení normální pracovní doby. „Zase přesčas,“ povzdechnu si. No co se dá dělat. Nic. Zkusila jsem všechno, pračka se však nerozjela.

Opřu se o židli, zavírám oči a zkouším nabrat poslední zbytek sil. A v tom ho slyším. Žene se z dáli jako vítr. Zastaví před vchodem, bouchnou dveře a Ramsteini se rozezní celým prostorem. Zatáhne za kliku, otevírám unavené oči a poznávám ho. Vypadá jako obvykle. Vlasy načesané na ježka, brýle styl ála Michael Jackson, bílé uplé tričko obímajíc vypracované svaly a černé vytahané kalhoty. Ano, to je on, náš kuchař.

„Hi, Mary,“ pozdraví mě drsnou hlasitostí, po chvilce na mě však mrkne a hodí šibalský úsměv.

Odpovídám téměř neslyšitelnou odpovědí „Hi“ a pokouším se o trochu důvěryhodný úsměv. Byl však nepřesvědčivý.

„Co se děje?“ ptá se.

„Ále, ráno se mi pokazila pračka, snažila jsem se ji nějak resuscitovat a přivést k životu:D, ale bez úspěchu. A tak jsem celý den prala jen tou jednou malou. Prádelna vypadá jak po výbuchu a moje ruky už melou z posledního. (chvilka zaváhání) Prosím, já vím, že máš na spěch v kuchyni, ale nebyl bys tak hodný a nepodíval by ses mi na ni? Přes den jsem tu byla sama a nenašla nikoho, kdo by mi s tím mohl pomoct.“

„Že váháš. Která to je?“

Skládala jsem další hromadu ručníků, ruky mi však sjížděly. Očima jsem šilhala k rukám meistra kuchaře. „Kašlu na ručníky,“ řekla jsem si v duchu pro sebe. Opřela jsem se o stůl a jen ho pozorovala. Žíly mu naskakovaly jedna za druhou. Jeden výdech, druhý. „Do prdele, co to je za krám!“ zanadával. Páčil ven jeden vývod, pak zase bouchnul rukama na druhé straně. Byla jsem svědkem probíhajícího boje mezi mužem a problémem, který je třeba vyřešit- naší pračkou. A on to nevzdal. Za deset minut ten vývod nakonec vypáčil, svíjel ho v rukách a zvedl ho přede mnou na znamení vítězství.

„Hotovo. Mrcha jedna.“

„Děkuji Ti. Moc.“

„Já rád. Teď už by měla jet, kdyby ne, stačí zavolat, hned jsem tu.“

Usmál se na mě, spravil si pásek u kalhot, protřel si ruky a rázným krokem odešel.

Uběhlo asi deset sekund, stále jsem nehnutě stála a pak jen: „Kašlu na ručníky,“ podruhé. Posadila jsem se na stůl, opřela si rukou hlavu a zadívala jsem se do dáli…

Je to realita nebo snad jen sním? Právě jsem viděla v akci muže, jakého by si přála každá z nás. Rázného, rozhodného, vždy připraven. Nebyla to žádná citlivka, která se bojí, aby si náhodou neušpinila ruce. Byl to bojující lev čelící výzvě, kterou bez řečí přijal. Možná to vyzní až moc pateticky, ale v ten den jsem poznala co to je, když přijede rytíř na bílém koni ve 21. Století.

Bylo úchvatné to všechno pozorovat. Jak prosté a pravdivé. Žena, která potřebuje sílu muže, aby se mohla realizovat…a on zase ženu, aby jeho síla nepřišla v niveč. On hrdý na své vítězství a já zachráněna…

Po hodině jsem přišla zpátky do kuchyně a v ruce jsem nesla poskládané utěrky.

„Tady máš. Doufám, že ti nepochybí.“ Položila jsem je do regálu a ještě dodala:

„Moc děkuju za tvou pomoc, já bych to nezvládla.“

„Cokoliv. Bez Tebe bych neměl zase utěrky.“

Úsměv na obou stranách…

Vidíte to taky? Jak to krásně všechno do sebe zapadá? Upřímně? Ten večer jsem nemyslela na nic jiného než na „pračku“ :D Ano, myslela jsem na muže. Na všechny ty báječné muže, které mi Pán poslal a stále posílá do cesty. Mám vás, hoši, ráda. Mám ráda, když mi, jakožto ženě nabídnete svou sílu, svou pomoc, své rámě, vaše…“smím prosit?“ Žena se pak rozjasní, rozzáří jako Slunečnice stáčející se k horkému silnému Slunci. Vaše „smím prosit“ na plese není jen o tanci. Vaše otázka kladená spolužačce ve třídě „jak se máš?“ to není jenom zdvořilostní fráze. Váš čas věnovaný naslouchání manželce, to není jen jeden z bodů jak udržet manželství naživu. Vaše kněžská ochota zapojit do života farnosti ženy v rámci nějaké služby bližním, to není jenom další dobrý odstavec do ohlášek na příští neděli…

Všechno je to troufám si říct rozhodující okamžik. Okamžik, kdy jde o všechno. Když ženě nabídnete svou sílu, nejenže rozkvete, ale její srdce se začne rozšiřovat. Zjistí, že je důležitou, že je jí potřeba. Získá zdravé sebevědomí podstatné naprosto ke všemu. A pak se můžete těšit nejenom na světový slepičí vývar k obědu, ale i…doplňte si sami, čím vám žena dělá radost.

V druhém případě, kdy není ženě nabídnuta jakákoliv mužská síla, se staví studna nebo hrad. Žena nabyde dojmu, že ji nikdo nepotřebuje, nikdo o ní nebojuje, „jsi škaredá“ říká jí svět všude kolem. A tak se utápí ve smutku, depresích a v samotě. Kope si studnu. A po takových 50 metrech zkuste vzít vědro a načerpat vodu. Nenačerpáte nic. Kapitulace na stole, šmitec podepsáno. A pak slyšíte „ona je poslední dobou taková tichá, smutná, zvadlá.“ A pak se ptáte ježkovy zraky proč?

No a ten druhý případ. Tak to je ona známá jak ji společnost nazývá velká emancipace žen. Za těmi cílevědomými workoholickými feministkami, které chtějí mít vše pod kontrolou a jak říkají „my muže nepotřebujeme“ se skrývá jen jedno. Nenabídnutá síla muže. Nic víc. Nebyla jim nabídnuta. Kdybych měla spočítat, kolik holek vidím sedět na plesech na židlích vyhlížejíc rytíře, kteří jsou momentálně zaneprázdněni pivem u baru, nedopočítala bych se. Procento holek, které nemají rády plesy, stoupá rychlostí blesku. Nemá-li bráchu, na kterého se může alespoň na jeden tanec spolehnout, je bezpochyby zázrak, pokud se na dalším plese vůbec objeví. Probrečených večerů s posmrkanými kapesníky nemá myslím cenu ani zmiňovat.

Dost kritiky. Je třeba hledět vstříc lepším zítřkům. Zázraky se dějí každý den. Takový islandský kuchař je toho důkazem. Ti rytíři na bílém koni stále existují. A my princezny, jim musíme trochu pomoct;-) My přece víme, jak toho rytíře v našem bráchovi, spolužáku, partnerovi, knězi, manželovi, probudit k životu. Ať už slovem, úsměvem, naší krásou anebo zájmem o ně…dostaly jsme přece výbavu od samého Stvořitele.

A vy muži, nebojte se! Máte na to! My ženy vás potřebujeme a máte opravdu hodně, co můžete nabídnout!

Psala se léta Páně roku 2014. Šťastná byla to princezna Mary. Její rytíř ji právě spravil pračku…