Tam, kde se odehrává všechno

Venku je už dávno světlo, hosté mají po snídani, telefony opět zvoní…člověk by řekl, že den začal. Ovšem ne pro Mary. Ta ještě pořád spí. V jejím pokoji je záclona zatažená a ticho jako v hrobě…

Milí přátelé, tak tak asi nějak začíná můj volný den. Dlouhým spánkem. Většinou je to do 10 hodiny ranní, někdy déle. Po těch 12 hodinových maratónech co obvykle běhám přes pracovní den, bývám dost unavená. Je to ale jiná únava, než jsem byla zvyklá ze školy. Nebolí mě hlava ze skript, ale nohy z hotelové honičky. Stačí deset minut a já vypínám. Usnu. To dříve nebylo. Při škole mi trvalo i hodinu dvě než jsem upadla do většinou bezesného spánku. Na Islandu spí Mary ale moc dobře;-)

Po té co se nakonec teda přece jen probudím a vyhrabu z postele, jdu posnídat do restaurace v našem hotelu, kde zbylo nějaké to pečivo, máslo a šunka po hostech. Sedím u okna, upíjím kafe a pozoruju rozespalýma očima krajinu okolo. „Co budeme Mary dnes dělat?“

***

Je toho vlastně hodně co se dá dělat. První den ze dvou ale, které mám jen a jen pro sebe, se většinou zahrabu zpátky do postele a odpočívám při četbě knížek nebo anglických časopisů, které občas hosté zanechají ve svých pokojích. Než jsem odjela, stáhl mi můj skvělý brácha moře knížek do čtečky. To je vám parádní věcička. Koupila jsem si ji těsně před odjezdem. Došlo mi totiž, že kdybych si měla zabalit knížky na celých 7 měsíců dopředu, pravděpodobně by zabraly všechen volný prostor v kufru:D A tak jsem si ji pořídila a dobře jsem udělala. Teď je to můj velký kamarád ve volném čase.

Kromě čtečky jsem si na tu přivezla taky pár učebnic němčiny a advanced English, abych na tu školu nezapomněla úplně:D Ráda se prodírám všemi těmi názvy a články, hledám si nová slovíčka a pořád si mumlám něco pod nosem…vždycky jsem se učila nahlas;-)

Je kolem třetí hodiny odpoledne, nohy jsou už odpočaté a tak beru ručník, šampón, plavky a jdu ven. Míjím hotel, pár sousedních domů, přejdu řeku a ona budova už stojí přede mnou. Plavecký bazén. Stačí 5 minut a už stojím ve 38 stupňové teplé vodě nachystaná na své první kolečko z deseti :D V duchu se směju, když si představím, že za pár měsíců tahle idylka skončí a člověk bude muset zase do školy. Ale kdo by to byl řekl, že si budu jednou takhle lebedit, kochat se krásným výhledem na majestátní hory z 38 stupňové příjemně teplé vody v takové končině jako je Island. Sama tomu pořád nějak nedokážu uvěřit, že jsem tak daleko. Tak daleko a tak happy.

Někdy si teda chodím zaplavat. Jindy si nazuju prostě jen boty a jdu do hor. S sebou si beru jenom hodinky, abych byla v obraze. Mp3, mobil a podobné vymoženosti nechávám doma. Užívám si to ticho. Někde jsem četla, myslím, že to bylo v časopisu Koktejl, o jednom cestovali, který navštívil Island. Když se ho pak v rozhovoru ptali, co mu utkvělo v hlavě z islandského putování, odpověděl: „Ticho. To mrazivě klidné i obávané ticho.“

Sama to vnímám podobně. Když se tu procházíte, cítíte jak tu má příroda svůj řád a vy jakožto návštěvník, se cítíte pomalu jako vetřelec. Bojíte se vůbec na něco pomyslet, něco říct. Jenom jdete se zvláštním respektem v srdci a posloucháte ticho.“

Island je pro mě cenná zkušenost onoho ticha. Jsou to ty nejlepší exercicie, co kdy možná zažívám. Občas jdu a najednou se v mysli objeví myšlenka nebo otázka. Někdy otázka starší výroby někdy zcela nová:D Občas vyleze na povrch nějaká vzpomínka …na něco, na někoho…někdy se do toho ticha usměju, někdy vyloženě umírám smíchy, když si vzpomenu na něco velmi vtipného, co člověk zažil…někdy si zase pobrečíte…důležité ale je, že se něco děje. To co jindy zůstávalo hluboko, teď plave na povrch. A je to dobře. V tichu se někdy odehrávají ty nejdůležitější okamžiky života. Malá či velká rozhodnutí se nehulákají ze střech. Malá a velká rozhodnutí se uskutečňují v srdci...;-)

A tak vám posílám a přeju každému trochu toho „ticha“, ať se nacházíte kdekoliv a ať už z toho oceánu Vašeho srdce vyplave cokoliv, nebojte se toho;-)