Pořád nic a pak všechno naráz v jeden den. Dlouhé netrpělivé očekávání na potvrzení pracovní pozice z islandské agentury a pak stihnout koupit letenku, zabalit zavazadla a rozloučit se s rodinou během pár hodin alias vítejte v islandském čase. Nikam se nespěchá, ale když se začne něco řešit, během hodiny máte vyřízeno…Island mi dal pocítit onu „jinakost“ kultury ještě před tím než jsem vystoupila z letadla...a že se tu nikde nespěchá, a pak s vámi udělají „krátký proces“ se mi po příjezdu jen potvrdilo;-)
Odjížděla jsem z Prahy, kam mě doprovodil můj tatínek. Poslední objetí, křížek na čelo, zamávat a jedem na to. Byla sobota, 23:00 když autobus vyjížděl a mě se začaly zavírat únavou oči. Bohužel jsem ten typ člověka, který v dopravním prostředku nemůže usnout. A tak jsem se začala modlit za šťastnou cestu a pak se jen dívala z okna do tmy, klimbala a pozorovala auta na noční dálnici…když v tom jsem za sebou uslyšela počínající a vskutku velmi zajímavý rozhovor dvou kluků. Vykládali si o svých zkušenostech ze zahraničí…(mé oblíbené témaJ) a tak jsem se zaposlouchala do vyprávění o basketbalové lize na středních školách v USA a rozjetý business v Německu…V duchu jsem se jen uklidňovala „nejsi jediný blázen, který si sbalý saky paky a jede…“:D protože někdy si tak fakt připadám :D…
Na letiště do Mnichova jsem dorazila okolo 4 hodiny ranní. Po první dezorientaci jsem se nakonec zorientovala :D a vyhlídla si lavičku, kde jsem pak strávila dalších 8 hodin čekáním na odbavení a let...mezitím jsem se občas dala s někým do řeči…jednou to byla německá rodinka, která čekala na přílet své dcery z Erasmu z Nového Zélandu…podruhé to byla skupinka Japonců a nakonec jsem si opět procvičila trochu němčiny s mladou maminkou letící se svou malou dcerou do Amsterdamu na dovolenou... Je tolik lidiček na světě a každý se svou vlastní cestou- moc ráda pozoruju tu rozmanitost…
Když jsem došla k odbavovací přepážce, všichni cestující měli kolem sebe lyže, skateboardy a jiné sportovní náčiní, pro které nemám ani název…:D Když jsem se pak podívala na své dva malé červené kufříčky...musela jsem se pousmát :D…“Mary, jsi si tím vážně jistá?“:D… Jeden pán, který viděl, jak si jeden z nich soukám už v letadle do přihrádky, se mě zeptal: „Letíte na Island za rodinou?“ Usmála jsem se a odpověděla: „Ne pane, víte, jenom tam letím pracovat na 7 měsíců.“ Pán vytřeštil oči a řekl: „A to máte tak málo věcí, to vám stačí?“…“Mám ještě jeden, ale i tak to bude muset stačit. Větší a těžší kufr stojí peníze, které teď nemám, protože veškeré finance spolkla agentura a letenka, takže to opravdu musí stačit:D“…a ten pán jen kroutil hlavou a já se smála dál…:D No co už, hlavně když bude střecha nad hlavou, nohy v teple, něco do žaludku a jsem nejšťastnější člověk na světě…i když lufty, zda toho nevezu málo jsem opravdu měla…jen jsem si vzpomněla, jak jsem se bolestivě loučila s 10 kg, které jsem musela nechat doma, kvůli těžké váze…Brácha měl z toho vyloženě Vánoce, když viděl svou utrápenou sestru volit, zda zabalit boty nebo fén na vlasy…protože, jen tak mezi námi děvčaty, obě věci jsou nezbytně důležité:D…
Kromě pár fotek nad Německem a pár fotek před přistáním v Keflavíku (islandském letišti, kousek od Reykjavíku) jsem prospala. Nejprve samé moře, potom černý břeh, nějaká pára vycházející ze země a potom Island v celé své exotické kráse. Zasněžené hory, skály, mech a pára…barvy černé, šedé, bílé…a dva přilétající české červené kufry:D…
…malý kufříček, který jsem měla jako příruční zavazadlo, přežil…druhý, větší, mi vyjel…ale poškozený. Celá zadní strana kufru byla strhnutá…Letecká společnost mi ho sice poškodila, nicméně mi nic neukradla…takže fén na vlasy přežil, akorát kufr bude mít pohřeb:D… a mě budou muset pořídit nový, islandský;-)
Po sepsání stížnosti at baggage service, jsem si šla vyměnit pár euro za islandské króny (to jsou vám hezké papírky:D)…potom jsem si koupila lístek na bus, nastoupila a frčela z letiště do centra města, kde mě měla vyzvednout jedna paní z agentury. Přivítala mě milá paní se zářivým úsměvem…“Velkomin til Íslands“...
“Co prosím?“
„To bylo v islandštině, vítej na Islandu.“
„Ohh, děkuji.“
„Tu se za chvíli naučíš. Mluvíme sice dobře anglicky, ale v hotelech, kam jedeš pracovat se jí budeš muset naučit, islanďané nevydrží mluvit anglicky dlouho, spíše preferují svou vlastní řeč...“
„a...aha“:D
Byla neděle, 17:00 islandského času a Mary dojela…s poškozeným kufrem, ale naživu…;-)
(příště článek o mé nové práci v hotelu a novém domově – malém městečku Hveragerđi)
Díky, ...;-)
Mirku, už jsem to zkusila, ale Islanďané nemají nejmenší zájem se nějakou češtinu učit...:D a to samé platí z mé strany....pokaždé, když se pokusím něco říct, vybuchnou smíchy nad mou výslovností....tak to je potom těžké:D...
Tondo, zkusím zjistit kolik jich tu vlastně mají...ale co vím určitě, tak pokud zde vidíš 3 stromy vedle sebe, už se to pokládá za les:D...a za sebe můžu říct, že jsem "les" ještě neviděla:D
Katuš, irský blog jsem zrušila z více důvodů...možná se zde časem znovu objeví:-) i ten Rakouský:-)...
Majuš, začni psát knihu ;-) Tvoje příběhy jsou velmi poutavé a kdyby si nevěděla kdo by Ti ji vydal tak se ozvi :-) nějaké kontakty mám přes divadlo :-) Drž se +
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.